Cz

Texty

Chtěl se seznámit se všemi jejími kamarádkami, uvidět všechny její muže, pohlédnout do očí všem jejím známým, chtěl se objímat s boxery a změřit síly se zápasníky, bít se na nože s barmany a hrát kostky s hlídači na parkovišti. Chtěl se od jejích přítelkyň dozvědět, co jí říkaly předtím, než s ním šla do postele, jak ji přesvědčovaly, co jí slibovaly. Chtěl se od jejích mužů dozvědět, jak vypadala dřív, jaká je pravá barva jejích vlasů, jak vypadá po ránu, bez vší té černé barvy, co říká ráno po tom všem, co bylo v noci, jak promlouvá do vyčerpání a ticha. Chtěl si pohovořit s jejími školními učiteli, chtěl, aby mu vyprávěli o jejích úspěších, o jejím chování, o tom, jak měla ráda chemii a sport, o barvě a střihu její školní uniformy. Chtěl si dát panáka s učitelem, kterého měla na pracovní vyučování, dosáhnout porozumění s jejím dějepisářem, pohlédnout do očí zástupci a zulíbat třídního, ocitnout se tam spolu s ní, tak blízko, aby pociťoval, jak jí pod kůži proudí krev. Chtěl být zasvěcen do všech jejích tajemství, do všech záhad, co jich jen její paměť uchovávala, chtěl znát nazpaměť všechny její nesčetné historky, chtěl opravovat její chyby, rozptylovat její pochybnosti, stát se částí toho, co se s ní děje, objevit pro sebe její život jako kufr, nalezený v cizím bytě, sedět a probírat se cennými svědectvími o cizích pocitech, cizím smíchu a beznaději. Chtěl všechno řídit, ke všemu mít co říct.

Nahlíželi do všech nor a sklepů, na něž si jen mohla vzpomenout, samozřejmě že byli u Arabů, jasně že nakoukli i k Vietnamcům, v McDonald's se spřátelili se zaměstnanci, kteří na to už dávno byli zvyklí, připili si na bratrství s pracovníky tuberkulózní léčebny, marně se pokoušeli objednat šampaňské v sauně Zdraví, vzpomínali na dětství ve sklepě naproti synagogy. Prosil prodavače pizzy, aby si napsal jeho adresu, u Gruzínců, kam se zase vrátili, neboť všude jinde už bylo zavřeno, vstřebával výpary koňaku. Objevila se tam pak živá hudba, a on tančil irské lidové tance, čímž překážel číšníkům a současně v nich budil obdiv.

Nakonec se rozhovořil o cenných kufrech v cizích bytech, trval na tom, aby mu je přinesli teď hned, nemohl si s těmi kufry dát pokoj, mluvil o nich se smíchem a beznadějí. Hovořil a myslel si: hlavně se neohlížet, hlavně se neodmlčet, dokud půjdu a budu mluvit, ona půjde za mým smíchem, dokud budu mít co říct, bude mě muset poslouchat, dojde do konce, vyslechne mě do konce a dnes v noci zůstane se mnou. Vždyť se musí dozvědět, jak to všechno skončí, musí se přece dočkat rozuzlení. Hlavní je mluvit a neustávat.

Princezno, zpíval příštího rána, když se probudil ve zválených džínách a se smutkem si prohlížel strop, proč mi lámeš srdce? Proč ho předhazuješ holubům na náměstí? Sedí si na anténách a hrají si s mým srdcem, a já, princezno, pláču, zatímco si ty maluješ obličej výraznými barvami. Proč mě držíš v těch stříbrných řetězech, proč mi připínáš černý obojek, který mě dusí a nedovoluje mi říct všechno to, co si myslím o lásce a krutosti? Kde mizíš každé ráno, princezno, v jakých norách se to přede mnou ukrýváš jako liška? Proč nepřijdeš a nepropustíš mě, proč mě držíš na řetězu, proč mi nikdy neřekneš jménem?

Zpíval si, zatímco se za oknem probouzela ulice, zpíval, zatímco ožíval dům, zpíval a dokonce se ani nesnažil vstát. Ukazuje se, říkal si se zoufalstvím, že láska může být nešťastná. Může působit bolest, může kazit náladu. Kdo by si to byl pomyslel, říkal si, kdo to mohl předvídat. To už slunce přibývalo, hlasy zněly čím dál tím drzeji a na utrpení vůbec nebyl čas. Ten dům se podobal elektrickým varhanům. Dělníci ráno vzali kabel, táhli ho po vlhkém a studeném asfaltu, a připojovali ho k modrým tokům elektrického proudu. Vchodové dveře byly otevřené a průvan v nich stál jako vodní řasy – lehce se zachvěl pokaždé, když dovnitř vběhl někdo z ulice. Už v noci, když všichni spali, mohl zachytit kapání vody v kuchyni, švábí šramocení mechanických budíků, ospalé šeptání holubů na střeše a tiché ženské vzdechy ze spaní – jako by se kdosi chystal na sváteční koncert a ladil všechny dráty a antény.

K ránu začínal pohyb a objevovaly se první zvuky – vítr se prosmýkával okny a pokoji, jako by to byly dechové nástroje, podlahy skřípěly, ozývaly se hlasy z éteru, rozeznívaly se nože a pánve, břitvy a fény, daly se odlišit žehličky a toustovače, zvučně se nesly signály vyzvánění, rozhlas sladce sděloval nejnovější zprávy, bylo slyšet nádobí, bylo slyšet vodu, polibky a šepot, zpěv pochodů i odříkávání modliteb, veselé sbíhání po schodech, které definitivně budilo chodby a balkóny, znějící teď jako z řetězu utržené piáno, a ty jsi přitom uvnitř něj, kdesi uprostřed těch nejhlubších zvuků, uprostřed těch nejzlověstnějších not. A když v době oběda do domu přibíhaly děti, začínaly od jejich vysokých hlasů vazbit neviditelné mikrofony, z domu zvučně vystřelovaly ozvěny a odrazy, a ta hudba trvala a neumlkala – melancholická po obědě, urputná v čase večera, nezkrotná o půlnoci, ale nikdy neutichala, neustávala, zněla dál. Z té hudby se člověku chtělo umřít. O což se také pokusil.

© Serhij Žadan

Podívejte se na multimediální verzi

Seznam textů | Následující text