Cz

Texty

A pak řekla —
já vím, jak to skončí
všechno skončí tak, že všechno nakonec skončí.
Budu se trápit, ty budeš lovit pokaždé nové mrtvé,
pouštět ty, které chytíš jako prvé.

Ale já jí říkám —
Nikdo a nikdy už nebude trpět.
K čemu by pak byla ta všechna poezie,
proč se ve vzduchu rozevírají stavidla a šachty?

Proč zaplňujeme prázdno
básněmi a koledami, proč připravujeme útěk?
Vždyť každý obstojný básník může svými slovy zastavit
jakékoliv krvácení.

A ona se mě ptá:
tak proč se ti obstojní básníci chovají jako děti?
Proč žijí jako utečenci, umírají jako banditi?
Proč nezastaví aspoň to,
co můžou zastavit?

A já ji říkám: protože je těžké žít s cizími těly,
protože svatí mají ohledně jazyka své vlastní nepochopitelné plány,
protože obstojní básníci už tu žádní nezbyli, a ti, co tu jsou —
to jsou zloději a šarlatáni.

Zaříkávají bolesti zvířat a taky dětí,
chytají ptačí peří, co se zachytilo ve větvoví,
žijí a neustále volí
mezí smrtí a nezaměstnaností.

Proto všechno skončí tím, že to začne znova,
klesne do hrdla a ulehne do sítnice oka,
naplní nás láskou a zapomněním,
hned,
na počátku.

© Serhij Žadan

Podívejte se na multimediální verzi

Seznam textů | Následující text